Cizinci, kteří k nám přijdou za prací, zde mají pracovat jako zaměstnanci nebo otroci?

Krátké zamyšlení nad osudem některých cizinců, kteří k nám přišli za lepším životem anebo si jen vydělat, aby jejich rodiny přežily.

Je to asi týden, co jsem jel vlakem do Prahy. V kupé jsem si přisedl k takovému mladšímu páru. Ti se mezi sebou bavili čímsi podobným ruštině a tak po krátké chvíli jsme spolu začali komunikovat. Z rozhovoru vyplynulo, že jsou to manželé z Ukrajiny, kteří mají dvě dcery, jedna má 9 let a druhá 4 roky. Přišli sem za prací, protože u nich práce moc není, když je, tak je špatně placená a dalším důvodem odchodu ze země bylo, že je tam velká korupce. Tento párek manželů, kteří měli kolem třiceti pěti let, mi byl velmi sympatický, protože byli otevření a hodně mi toho řekli nejen o současném životě na  Ukrajině, ale z jejich života a pochlubili se i svojí rodinou ať už dětmi nebo rodiči. Dost mě to vzalo, když jsem si uvědomil, že kvůli tomu, že se narodili buď v nevhodnou dobu nebo na špatném místě a proto museli kvůli svým milovaným dcerám odejet ze země a to na několik měsíců, možná i let, aby si vydělali a přivezli domů nějaké peníze, aby jejich dcery jednou mohly studovat. Povídali jsme si více jak hodinu, takže jsem se dověděl skutečně hodně. Jazykem komunikace byla ruština, ale něco už znali i z češtiny, protože tu pobývali už více jak tři měsíce. Po této době se rozhodli odejet do Prahy, protože si u nás připadali jako novodobí otroci. Že tu budou pracovat hodně hodin a těžce, s tím docela počítali, ale že to bude až tak zlé, to je moc překvapilo. Byli zaměstnáni v nějaké firmě v Hranicích na Moravě a pracovali na dosti fyzicky namáhavé práci. Byla to práce s kovy docela těžkými a ostrými. Viděl jsem pořezané ruce oné paní, muž byl na tom trochu lépe. Když sem jeli, jejich vidinou bylo si vydělat na živobytí, ale ne se zedrat. Po třech měsících náročné práce se stěhovali do Prahy, kde si našli snad lehčí práci. V oné firmě v Hranicích museli totiž pracovat osmnáct hodin denně (tak mi to řekli), takže mezi směnami měli jen krátký odpočinek. Jejich slovům věřím, protože neměli důvod mi lhát. Jak to bylo o víkendech si už nepamatuji, jen říkali, že většinu času prospali.

       A tak si kladu otázku, jsou tu Ukrajinci, případně jiní cizinci jen na to, abychom z nich vyždímali veškerou fyzickou energii a potom, až už nebudou moci, je poslali zpět s tím, že je už nepotřebujeme? Máme se k nim chovat jako k levné pracovní síle, která udělá vše, co chceme, protože není zdejší a nemůže si dovolit protestovat a žádat o přiměřené podmínky práce jako máme my ostatní? Jsme jako národ odpovědni za jejich osud a životy nebo máme nad nimi mávnout rukou a říkat, dobře jim tak, je to jen jejich problém? Že se narodili v zemi, kde průměrný důchod se pohybuje kolem 200 dolarů a mzda kolem 500 dolarů (tak to oni přepočítávají), za to přece nemohou. Není to tak dávno, co mnozí naši lidé také utíkali za lepším životem na Západ a i když začátky jsou všude těžké, takový přístup asi málokdo zažil. Zkusme se proto k těmto lidem chovat tak, jako by to byli naši příbuzní nebo známí a nedělejme jim už tu na zemi ze života peklo. Myslím, že by to stálo za zamyšlení.