Když matka se strojí a děti nemají co jíst

Tak nějak by se daly definovat vztahy mezi matkou a jejími dodavateli v automobilovém průmyslu, když matka je dominantní.

Nedávno uvedla Česká televize informace o tom, jaké jsou průměrné platy v českém automobilovém průmyslu a to ještě porovnala s platy v bratislavském Volkswágnu. Uvedla platy i samostatně u dělnických profesí, takže jen pro informaci se v Česku v těch třech automobilkách pohybují kolem 35 tisíc korun.  Měl jsem možnost poznat výrobu v několika firmách, co dodávají své výrobky jen do automobilového průmyslu. Stejně jako v koncových firmách se tam velmi často pracuje ve vícesměnných provozech, o víkendech, svátcích a dvanáctihodinových směnách, takže pracovní podmínky jsou tam hodně tvrdé. Že na světě není velké spravedlnosti, to ví už kdejaký žák na devítiletce, který si poslechne párkrát zprávy v televizi nebo se rozhlédne po svém okolí, aby zjistil, jaké jsou už zde rozdíly. To je ale nic proti tomu, co ho často potká až ve starším věku v zaměstnání. Musí si proto položit otázku. Proč ti zaměstnanci, kteří pracují ve firmách, kde se už montují konečné výrobky - automobily, mají takové platy, zatímco ti, co pracují ve firmách, které jim dodávají výrobky potřebné pro koncovou montáž, mají platy daleko menší a často nedosahují ani poloviny úrovně platu své matky, přitom náročnost práce je tam velmi vysoká a dovolím si bez obav napsat, že často i vyšší než u konečného výrobce?  Proč za stejnou nebo podobnou práci si někdo vydělá 180 korun, zatímco jiný jen 90 korun? Kdy konečně dojde k určitému narovnání a budou mít pracovníci za stejnou práci i stejné odměny? Je mi jasné, že nějaké rychlé spravedlnosti se lidé v těchto soukromých firmách jen tak nedočkají, protože se za ně nemá kdo postavit.  Exportéři automobilů chtějí mít ceny co nejnižší a zároveň chtějí před celým světem prokazovat, jak dobře platí své zaměstnance. Když se ale státním zaměstnancům vezme nějaká tisícovka, je to v televizi na denním pořádku. Když mají někde o pár tisíc korun méně než kousek dál, ví o tom také hned celá republika. Když obchodní řetězce, které jsou vůči zemědělcům v podobné výhodě a mohou si diktovat podmínky nákupu, jsou v podobné výhodě jako dominantní automobilky, potom přispěchá stát se svými dotacemi. Když ale v soukromém automobilovém sektoru (a určitě by se našly i jiné sektory, kde jeden dominuje a stanoví si podmínky a ostatní musí poslouchat) jsou rozdíly v platech ne tisícové, ale desetitisícové, o tom zpravidla vědí jenom samotní zaměstnanci. A jaké budou mít tito zaměstnanci důchody, když jejich čisté mzdy jsou na hranici průměrného důchodu, o tom už ani nepřemýšlím.