Jak daleko je doba velkých společenských nepokojů dělnické třídy?

Nejsou útoky muslimů a jiných nespokojených skupin jen určitou předzvěstí? Mám toho na jazyku docela hodně a protože jsou některé věty jen na pár řádků, pokusím se to napsat vše do jednoho článku.

Velmi mě potěšilo, že se struktura čtenářů proti minulosti na tomto bloku dost výrazně změnila k lepšímu a zde už nepřevažují jen samí takoví, kteří uznávají jen články, kde musíte někoho buď kritizovat, zesměšňovat nebo jinak slovně napadat, ale můžete napsat i článek, kterým předložíte nějakou zajímavou informaci, kterou si čtenář rád přečte, protože se z ní i něco nového nebo zajímavého dozví.  Neuznávají se tu proto už jen „drby do Blesku“, ale i podnětné články a myslím, že i hodnocení práce blogerů je už spravedlivější.  Mnozí z vás čtenářů už pochopili, že politika a ekonomika není jen systém příkazů a nařízení, ale je to systém hledání určitých cest a kompromisů ve společnosti tak, aby byla většina (ne všichni) uspokojeni. Dostal jsem už i několik zajímavých mailů, za to vám čtenáři děkuji a k některým z nich bych se rád v další části vyjádřil.

Rád bych se jen krátce vrátil k sobotnímu finále Ligy mistrů mezi Realem a Juventusem.  I v tomto utkání byla ve zdi Realu nastřelena ruka a mohla se kopat jedenáctka. Pane rozhodčí, děkuji vám, že jste ji neodpískal a ukázal jste svým kolegům, že něco takového se prostě nepíská jako fotbalový přestupek. Ruka je součástí těla a žádný hráč nemůže vědět, kam poletí míč, a tedy kam ho trefí.  Pískaná ruka může být jen vědomý zásah a ne nastřelená paže nebo dokonce rameno, jak jsem už několikrát viděl odpískané. Ono by se také mohlo stát, že by někdo přišel s nápadem – předejděme všem problematickým rukám, a proto udělejme u všech talentových kluků takovou „obřízku“, tedy jim uřežme obě ruky až po ramena a bude po problému. Dál to už domýšlet nebudu, každému je jasné, že takové řešení je blbost a proto je i blbost pískat každou nastřelenou ruku. Doufám, že takové chápání ruky brzy pochopí i ostatní rozhodčí a hlavně diváci a nebudou na rozhodčí pískat nebo po nich házet kelímky od piva. 

Tak toto byl takový předslov, který jsem vám chtěl napsat a nyní se dostávám k tomu, proč píši tento článek. Asi před 2 měsíci jsem napsal článek o porovnání životní úrovně v Česku a Rakousku. To nejpodstatnější, co tam bylo, byl výpočet, kterým jsem přišel k závěru, že životní úroveň by v Rakousku měla být jen o 25% vyšší než u nás. K tomuto článku mi přišlo pár mailů s dotazem, zda tomu, co jsem vypočítal, sám věřím. Odpovídám, ano. Jednak mám pár informací od našich lidí pracujících v zahraničí a potom mě o tom přesvědčily informace z médií, které ukazují na to, jak velká část obyvatelstva v těchto zemích je nespokojena a hledají něco nového a spravedlivějšího. Takže pojďme popořádku.

Položme si otázku, když jsou kdekoli v zahraničí mzdy 3x vyšší než u nás, potom by tam na našich průměrných asi 30 tisíc, u nich mělo být 90 tisíc korun měsíčně.  Pokud by tam ceny byly na úrovni našich, jak se často uvádí v médiích, potom by tam rodina s průměrným příjmem měla vyjít jako u nás se 60-ti tisíci korunami za měsíc. Z toho by potom vyplynulo, že si bez problémů mohou odložit měsíčně 120 tisíc korun (180-60). Z toho by potom vyplývalo, že téměř každá rodina na Západě si může dovolit postavit rodinný domek, ten bez problémů brzy splatí a z přebytku peněz si taková rodina koupí minimálně jednoho „3 milionového bouráka“, který by jí stál na dvoře a z dalších našetřených peněz by mělo mnoho rodin buď nějakou jachtu na moři, nebo na letišti soukromé letadlo. Málokterá rodina by byla zadlužena, a když tak jen na krátkou dobu. Krátce řečeno, téměř všichni by měli nadbytek peněz a to v nebývalé míře.  Toto, co jsem napsal, však v žádném případě neodpovídá realitě a nikdy ji nebude odpovídat, pokud budou téměř všichni lidé pracovat. Musí být skupina lidí, kteří budou mít nadbytek peněz a často nebudou vědět, co s nimi a kde je vůbec všechny mají uloženy a pak daleko větší skupina těch, kteří budou žít od výplaty k výplatě, protože, a to je podstatné, ceny služeb jim budou velkou část z příjmů odebírat. Pokud se mohu ještě vrátit k tomu článku, rád bych upozornil hlavně pozorné a zkušené čtenáře na některá fakta, která jsem tam většinou úmyslně neuvedl, aby byl výpočet jednoduchý a srozumitelný každému. Je třeba si uvědomit, že i pro stavebnictví platí, že se většinou realizuje jen ve vlastní zemi a stavby v zahraničí jsou spíš výjimkou. Proto by se ten poměr výdajů na zboží :služby mohl blížit místo poměru 30:70 poměru 20:80. To je jeden důležitý argument. Další důležitou informací je to, že tak, jak u nás mají lidé zájem nakupovat především české zboží, tak to platí i v těchto bohatých zemích. Raději si, a to platí především u potravin, připlatí, než by konzumovali něco z dovozu, protože kvalita zahraničního zboží může být problematická. Když to tedy shrnu, mohu to napsat asi následovně. Ty rodiny, které mají nižší příjmy a těch je většina, nakupují především to nejdůležitější pro přežití a to jsou potraviny. Sama to většina z vás vidí na sobě. Potraviny denní spotřeby se většinou vyrábí v dané zemi v okruhu několika km, aby převoz byl co nejrychlejší a nejlevnější. Do takových výrobků vstupují jen náklady (mzdy a odvody) místní a proto vysoké v porovnání s našimi a proto se dá říci, že životní úroveň nízko příjmových skupin je téměř podobná té naší. Dovozového zboží si asi může více dovolit skupina bohatých rodin a proto až tam se významně projevuje ekonomická síla jednotlivých měn, v případě jednotné měny (Euro) výše příjmů. A tito lidé s vysokými příjmy potom mohou vykazovat vyšší jak 125% životní úroveň v porovnání se stejnou skupinou u nás, což se projevuje především možnostmi dražších zahraničních dovolených nebo útrat v zahraničí.

Shrnutí: Porovnání životní úrovně u našich a západních rodin je asi následující: Zatímco u vyšších příjmových skupin bude rozdíl v reálných příjmech vyšší i o více jak 50%, u nižších příjmových skupin se naopak rozdíly ve výši životní úrovně téměř vyrovnají. Samotná kvalita se matematicky vyjádřit nedá.

Proč je v dnešní, příjmově tak bohaté společnosti, tak velká nespokojenost? Ta otázka se nevztahuje jen na nás, ale jak slyšíte z médií, na celý, tedy i bohatý, kapitalistický svět. Ekonomové i politici si nad tím lámou hlavu, řešení vidím v nedohlednu, ale příčina je přímo do očí bijící, tedy dost jasná. Jedním ze základních ekonomických ukazatelů je mimo jiné průměrná mzda. Ta téměř všude stoupá a to dost rychle. Jenomže je ještě jeden ukazatel, odborně se tomu říká standardní odchylka, v tomto případě SO z průměrné mzdy.  V překladu do srozumitelné řeči  - o co se v průměru odchyluje mzda, případně jiné příjmy od průměru. To se dá vyčíslit jak od průměru nahoru, tak i dolů.  A zde bychom se dostali k alarmujícím údajům. U nadprůměrných příjmů tato odchylka roste daleko rychleji v porovnání s průměrnou mzdou a u podprůměrných mezd nedosahuje tempa, jakého by měla dosahovat v souladu s růstem průměrných mezd. Řečeno polopatě, nůžky mezi nadprůměrnými příjmy a příjmy podprůměrnými se velmi rychle rozevírají. To vede k rychlému nárůstu cen, hlavně u cen služeb a tak se stále větší část obyvatelstva dostává do situací, že přestává mít na zaplacení i těch nejzákladnějších životních potřeb. A když nemáte na zaplacení a platit musíte, musíte si půjčit. A čím více dluhů, tím větší nespokojenost. Jenomže dluhů musí být hodně, protože by jinak nemohly fungovat a tedy dobře prosperovat banky a na prosperujících bankách je založen kapitalistický svět. Proto musí být hodně těch, kteří mají tolik peněz, že neví, co s nimi. To je bohužel realita. To slovo bohužel tam není nedopatřením, ale oprávněně. Na rozdíl od minulosti, kdy bylo také několik bohatých osob, je v dnešní době hodně takových, kteří  těží  z mimořádného nadání, známosti či štěstí a proto mají nadstandardní příjmy.  Cena jejich osoby je přemrštěná a stále stoupá, nevím, kde se to až zastaví (sportovci, manažeři apod.). Problém je totiž v tom, že tito lidé většinou sami nepodnikají, takže peníze jim nemohou sloužit jako investice do čehokoli nového tak, jako tomu bylo v minulosti, kdy se peníze daleko více otáčely. Oni pak stále více žijí ze spekulativních obchodů a něco takového nepřináší společnosti žádný užitek, ale jen problémy a zdražování. A to vede ke stále větší nespokojenosti a to nejen u nás. Otázka je proto, kde najít tu střední cestu?  Tak jako pro průměrnou výši důchodů platí pravidlo, že se upravuje v závislosti na průměrné mzdě, jednou bude také platit, že pokud bude dobře nastavena standardní odchylka hlavně pro podprůměrné mzdy, bude se nejen sledovat ale také tlačit podnikatele k tomu, aby ji svými mzdami výrazně negativně neovlivňovali.

Ponaučení bychom si měli vzít i z minulosti. Svět prošel v posledních stoletích několika hospodářskými a politickými krizemi. Zatímco hospodářské řešily a i v budoucnu budou řešit většinou vlády, banky a různé fondy a většinou to bývá záležitost několika let, než se situace stabilizuje, politické krize bývají dlouhodobější a projevují se ve společnosti zpravidla i několika „výbuchy nespokojenosti“. Z minulosti známe selské bouře proti šlechtě a vrchnosti, devatenácté století a především rok 1848 – proti útlaku a nesvobodě a Marxův Kapitál řešil přisvojování si cizí práce podnikateli. VŘSR také nebyla výplodem jen Leninovým (vystudovaný právník), ale odrazem společenských poměrů v Rusku, kdy se určitá skupina lidí domáhala určitého práva a chtěla si skokem vynutit něco, co se opomnělo nebo lidem nedalo. Podívejte se na dnešní společenskou situaci v hodnocení práce. Na rozdíl od socialismu jsou odborné práce v dnešní době už dostatečně dobře společensky a tedy i finančně ohodnoceny.  Naproti tomu jsou práce nebo profese, které nevyžadují téměř žádnou odbornost, člověk se zapracuje během pár dnů, takže je může vykonávat téměř kdokoli. Doručovatelka, prodavačka, pekař, řezník, ošetřovatelka, pracovník v montovně atd., to jsou všechno profese lidí, které každý z nás téměř denně potřebuje, ale kterých si společnost téměř neváží. Mzdy jsou tak nízké, že se dá mluvit o tom, že jsou ubohé. A takových životně potřebných lidí je hodně, jen se k nim společnost otočila zády. A znovu připomínám, není to jen u nás, ale v mnoha vyspělých zemích. A tak se nedivme, že podle výsledků voleb je v USA nespokojených téměř 50% obyvatelstva, v Anglii také tolik, ve Francii 30%, napětí bylo nedávno také v Nizozemsku, Rakousku a Itálii a já nevím, kde ještě. Až ta nespokojenost překročí určitou hranici, nebuďme překvapeni, že se nejen jednotlivci, ale celé davy začnou ozývat. Musí proto skončit, že já jsem něco a ty jsi nic, když se oba navzájem potřebujeme, ba dokonce je mnoho takových případů, kdy ty chudý jsi moje služby ještě nepotřeboval, ale já bohatý tebe potřebuji každý den (dělník -právník).

Shrnutí: Problémy a z toho plynoucí vzpoury jednotlivců nebo celých skupin za lepší život není možné vidět jen jako důsledky islámu a ve formě islámského státu jako to vidíme my zde. Ony jsou i v Jižní Americe a Africe, kde se bojuje o vliv na bohatství (ropa a jiné nerosty), v Mexiku, kde jsou drogové gangy a všude jinde, kde není dostatek možností společenského uplatnění a kde je zneužívána levná a dětská práce.