Jaká je struktura čtenářů blogů idnes.cz?

Vážení čtenáři, níže uvedený text jsem sestavil ze dvou důvodů. Jednak jsem chtěl zjistit, jaká je struktura čtenářů článků a zároveň napsat článek, kterým bych upozornil na zajímavé skutečnosti, o kterých běžný čtenář příliš nepřemýšlí, protože jsou tak běžné a proto i tak samozřejmé.

Já jsem napsal a uvedl na tomto blogu za dva roky už více jak 20 článků a získal jsem z toho nepříliš potěšující zkušenost. Karma článku (vaše hodnocení) je vyšší tehdy, napíši-li jednoduchý a obyčejný článek skoro nic neříkající, kterým napadnu něco nekalého nebo obviním nějakou skupinu osob z nějakých nepěkných praktik. Obsahově nemusí být text téměř o ničem, hlavně, že je tam jasný viník. Takový článek musí být krátký, jasný a hlavně čtenář při něm nemusí moc přemýšlet. A čtenářská společnost je nadšená, protože máme společného nepřítele, proti komu můžeme vystupovat. Takový článek má vysoké hodnocení. Uveřejním-li ale článek odbornější, kdy je třeba zapojit mozkové závity, potom je hodnocení daleko nižší. Nevím jak pro ostatní, ale pro mne je toto zjištění bohužel hodně smutné, protože jsem se od samého začátku rozhodl psát články spíš něco říkající nebo něco vysvětlující jak někoho napadající.

Já sám mohu o sobě říci toto. Znám příčiny hospodářské krize, tím pádem znám i východiska z ní, ale zároveň musím dodat, že v množině reálných řešení se prakticky nedá najít uspokojivé řešení. Přeloženo do češtiny, ve skutečné celosvětové ekonomice se velice těžko budou hledat řešení, jak v rozvinutých zemích zabezpečit ekonomický růst a přitom nezapomínat na osoby pracovně i finančně odsunuté až na samotný okraj společnosti.

Nebudeme propadat další, ještě hlubší skepsi, protože potom by nás život přestal bavit. Dovolím si vám proto předložit pár příkladů a zkuste se nad nimi jen tak pro vlastní potěšení zamyslet, zda je také tak berete nebo jste o nich nikdy v takové podobě nepřemýšleli.

1. Podnikání – máme tu přes půl milionu nezaměstnaných. Každý může podnikat, ale je každá taková aktivita nutná a vždy prospěšné? Nepřináší to někdy opak, dokonce i zkázu? Předpokládejme, že každý desítitisící nezaměstnaný se rozhodne podnikat v autodopravě po vzoru Student agency. Vezmou si úvěr, nakoupí desítky autobusů a začnou. Ekonomové budou nadšeni, budou hlásit obrovské zvýšení HDP. Banky budou nadšeny, protože úspěšně poskytly úvěr. Lidé budou nadšeni, protože dostanou práci. Fantazie. Má to jen jeden háček. Vše bude trvat jen maximálně půl roku do doby, co se objeví v Praze na Florenci místo jednoho autobusu dalších 50 autobusů. Cestující si budou moci vybrat (to je klasická představa pravicové myšlení). Tentokrát nebudou autobusy jezdit plné, ale v každém pojede v průměru 5 cestujících. A začnou problémy. Bude jeden bankrot za druhým, lidé znovu bez práce, bankám zůstanou stovky autobusů a nezaplacené úvěry, a tak se znovu budou zachraňovat banky. A společnost zase upadne do toho, co nyní prožíváme. Proč uvádím tento příklad? Na jasném příkladě chci ukázat, že trh vše hned nevyřeší a zpravidla na důsledky i dost pozdě upozorní. Mezitím musí společnost projít něčím nepříjemným. Bohužel tento příklad jsem vybral jako určitý extrém, ale z praxe poznáme desítky případů, které nejsou až tak vyhrocené, ale k nějakým podobným extrémům směřují. Nakonec případ bankovního sektoru byl ještě něčím horším a podíváme-li se do jiných oblastí podnikání, můžeme tam pozorovat tendence velmi podobné. Trhy jsou omezené a překročí-li nabídka určitou hranici, musí to způsobit kolaps. Ve většině druhů podnikání důsledky přetlaku nabídky a z toho plynoucí společenské důsledky nejsou tak viditelné a společnost jako celek to tak neodnáší, jakoby to odnesla v případě výše popsané autodopravy nebo skutečných problémů bank.

2. Kdy a jak vznikla krize? Také zajímavý problém. V minulosti byli dva řemeslníci. Jeden vyráběl motyky a druhý sekery. Přišli na trh, a protože každý vyrobil za den jeden kus a svoji práci ocenil 100 korunami, nabízeli výrobek za tuto cenu. Na trhu si své výrobky vyměnili. Oba tak byli spokojeni, protože dostali to, co chtěli, a nikomu nic neprodaného nezbylo. Toto je podstatné. Jenomže po čase se z nich stali podnikatelé a ke své práci si započítali i částku, které se dnes říká zisk. Ke každému kusu připočetli 10 korun formou zisku, takže výrobek už stál 110 korun. A jak to dopadlo na trhu? Prostě špatně. Oba měli v kapse po 100 korunách, ale zboží stálo 110 korun, takže nikdo nic neprodal. Další den, když přišli se dvěma kusy a dvěma stovkami, prodali jen po kuse a jeden kus zase neprodali. A tak to pokračovalo až do dnešních dnů, kde neprodané kusy je už možné počítat na miliardy. Závěr je proto následující: Po tom, co se do ceny začal započítávat zisk, vznikl základ současné hospodářské krize. Co vidíme dnes je jen vyvrcholením toho, co kdysi tímto způsobem započalo. Ekonomické řešení bude složité, ale existuje. Popsal jsem ho v článku nazvaném „Úspěšná budoucnost bude vyžadovat.…“.

3. Mzda. Jaká je skutečná vaše mzda, přemýšleli jste o tom? Asi poznáte mzdu čistou, hrubou a třetí nepoznáte. Čistá mzda je vám přiznaná i zaplacená, hrubá je vám také přiznaná, ale už nevyplacená a třetí je mzda nepřiznaná a ani vám nevyplacená. V současné době představuje 34 %, které za vás musí firma odvést do fondů na zdravotní a sociální pojištění. Tuto položku mnozí označují jako daň, správně by to měla být nepřiznaná mzda, která stanoví základ ceny zboží. Proč je to tak uděláno? No jednoduše proto, aby lidé moc nekřičeli, že je stát příliš zdaňuje. Jen malý příklad: Pokud vyrobíte košili a vyčíslí vám 100 korun hrubé mzdy, potom vám na ruku vyplatí asi 76 korun. Částku 24 + 34 korun za vás firma odvede. Minimální cena košile na trhu tak může být 134 korun, což představuje jen vaše mzdové náklady. Jsou země, kde se strhává i více, ale i kde se nestrhává téměř nic. Nemusíte se ale obávat, že jste oškubáváni státem. V jiných zemích potřebná procenta odvádí firma, takže poměr čisté mzdy k ceně zboží je všude přibližně stejný.

4. Přímé a nepřímé daně. Proč někteří upřednostňují přímé a jiní nepřímé daně? Já osobně jsem za přímé daně, protože stát člověka hned na začátku zdaní a potom ho už nechá jen žít a utrácet za ceny bez daně. Takový systém má tyto výhody: daň se odvádí hned při výplatě, výše daně je prokazatelná a tedy i kontrolovatelná, nemusí být tolik daňových pracovníků, protože odpadá kontrola DPH. Nevýhodou je, že by stát nedostával žádné peníze od cizinců. Pokud budeme upřednostňovat nepřímé daně (především DPH), potom to má výhodu v tom, že do státního rozpočtu přispívají všichni, tedy i osoby ze zahraničí, ale nevýhod to má daleko více, je daleko méně prokazatelná, prakticky se nedá kontrolovat a zvyšuje počet osob, kteří se jí na finančních úřadech věnují. Nevýhodou je i to, že přichází do státního rozpočtu až s několikaměsíčním zpožděním.

5. Zdravotní reforma. Velmi zajímavou otázkou se jeví i otázka zdravotní reformy. Ví se, že celkový příjem pojišťoven se pohybuje kolem 330 mld. korun. Z této částky si pojišťovny část ponechají na úhradu svých nákladů a zbytek použijí na úhradu nákladů zdravotní péče. Tak se tyto odvedené prostředky používají především na financování ústavní péče, ambulantní péče a výdajů na léky. Zbývající položky sice nejsou malé, ale v kolotoči množství peněz hrají nevýznamnou roli. A nyní k tomu nejpodstatnějšímu. Před reformou pojišťovny hradily přibližně 300 mld., po reformě se nám vrátí stejně jako před ní 300 mld. korun jen s tím rozdílem, že bude trochu pozměněná struktura hrazených položek. Vrátí se stejně, to je jen tolik, kolik jsme tam vložili. Na každého z nás proto připadne v průměru stejná částka jako dříve. Překvapuje mne proto humbuk, který kolem reformy zdravotnictví vznikl. Všichni bychom si ale měli uvědomit, že úroveň zdravotnictví bude závislá od množství a úrovně poskytovaných služeb, které budou zdravotními zařízením poskytovány za odvedený objem finančních prostředků a tam může být výkonnost nebo také produktivita práce různá (za jednu hodinu práce je možné požadovat 500 i 1000 korun a potom i využití finančních prostředků bude jen poloviční). A jak dosáhnout maximálního efektu při minimalizaci nákladů, to je otázka pro skutečné odborníky. V dnešní době vidíte např. u zubních lékařů, jak jejich nároky na doplatky od občanů za jednotlivé úkony rychle stoupají.

Shrnutí – napsal jsem několik zajímavostí, které by vám měli rozšířit vaše poznatky. Pokud tomu tak je, jsem tomu rád. Nejsou zde žádní napadení ani obvinění, o tom píší jiní, já hledám řešení. Chtěl jsem si tímto článkem udělat určitý průzkum čtenářské společnosti, která články na idnes čte. Proto vás prosím, pokud se vám zdá, že vám tento článek přinesl něco pozitivního, klikněte dole na „Líbil se Vám článek“. Rád bych si udělal představu, jaká je zájmová struktura těch, kteří tu články čtou a zda to má vůbec význam je zde uveřejňovat. Těm, kteří neklikli, se omlouvám za to, že jsem je připravil o kus jejich vzácného času. Autor.