Když zdravý rozum poráží biblické texty

Dnes najdete na internetu jen články, které hovoří o Bohu a posmrtném životě jen kladně. Kde jsou ale názory většiny obyvatel, kteří těmto názorům nevěří.

Tak, jak se bavíme o UFO a mimozemšťanech, o kterých také nic nevíme, měli bychom se naučit mluvit otevřeně i o těchto názorech. Tímto článkem bych se chtěl zamyslet nad tím, proč se v zemích s vyšší vzdělaností velká většina obyvatelstva řídí podle křesťanských zásad, ale ke křesťanství se už nehlásí. Křesťany jsou považováni za odpadlíky, za co jednou budou trpět, i když se o Bohu říká, že je maximálně dobrotivý a spravedlivý.

Celý text má 7 stran, je tedy dost dlouhý a předem se čtenářům za toto omlouvám, ale pro komplexnost textu jsem nebyl schopen nic vypustit.

Zkratky v textu jsou Mt - Matouš, Mk - Marek, Lk - Lukáš, Jn - Jan, Sk - Skutky

Náboženství vzniklo v dobách, kdy lidé ještě neznali žádné proroky, takže veškeré představy a dále předávané informace musely být jen výplodem jejich fantazie. Zároveň se ví, že na světě je těch náboženství mnoho, takže vlastně můžeme říci, že pokud je pravé jen jedno, ostatní musí být vymyšlené. A které je to pravé resp. nemohou být vymyšlené všechny? Představa boha a posmrtného života u různých národů vznikla proto, že si lidé jednak chtěli prodloužit život a potom chtěli dosáhnout určité životní spravedlnosti, kterou by jim zabezpečila jen nějaká vyšší bytost. Co by mělo být náplní takového nebeského života, na to se sice ptáme, ale přesnou odpověď neznáme. Veškeré představy jsou pouze výplodem naší fantazie.  

 Zkusme se ale na posmrtný život podívat nejen našima pozemskýma očima, ale z druhé strany a to z pohledu Stvořitele. Proč by si Bůh tímto způsobem tak komplikoval život, jaké další problémy by pro něj vznikly, kdyby chtěl být skutečně dobrý a spravedlivý a nakonec, co by z toho měl On sám? 

První problém - Jak posuzovat některé životní situace?

Jsou v životě situace, že nevíte, jestli dotyčnou osobu máte pochválit nebo jí nařezat. Církev samotná měla s tímto v minulosti zkušenosti, když řešila, zda udělat někoho svatým nebo ho upálit na hranici. A neměla to vůbec jednoduché. A totéž můžete řešit i dnes s mnoha lidskými činy a to nejen tam, kde se jedná o holý lidský život, ale může se jednat o obyčejné životní situace. Příklad:

- Asi před rokem jsem viděl na koupališti tuto situaci. Babička, která tam byla s vnukem, si někam odskočila a řekla mu, aby zůstal na dece. Když se vrátila, vnuka nenašla. Vyběhla a utíkala ho hledat. Za chvíli se vrátila i s ním rozčilená, potom mu dala pár na zadek a nadávala mu. Kluk brečel. Babička se potom uklidnila, chvíli se na něj dívala a potom ho přitiskla k sobě a pusinkovala. Co bylo nakonec správné? Na zadek nebo pusinkování. Asi obě. A takové situace by jakýkoli bůh musel řešit a bylo by jich neskutečné množství. 

- Jiný příklad tentokrát - přímo z Bible. Praotcem Židů, křesťanů a dokonce i muslimů je praotec Abraham. Ten byl tak zbožný, že šel obětovat i svého jednorozeného syna Izáka. Příběh je známý, a proto ho nebudu dál popisovat. Příběh působí velmi dojemně, ale jen do té doby, dokud se nad ním pořádně nezamyslíme. Potom přijdeme k tomuto závěru.

Abrahám svým rozhodnutím:

 - jedná sobecky, o svém záměru neinformuje manželku,

 - připravuje vraždu syna,

 - uskuteční hrubé násilí na synovi tím, že ho sváže do kozelce a položí na obětní oltář. Asi si každý dokáže představit pláč, křik a prosby. Co následuje? Možná tělesná, ale především celoživotní psychická újma na zdraví syna, 

- ten beránek, kterého Abrahám potom našel a následně obětuje místo syna zřejmě někomu patřil, takže nakonec i krádež.

 Zatímco pro pravověrné Židy, křesťany i muslimy má být tento člověk příkladem a je považován za praotce, ve všech vyspělých a civilizovaných zemích by taková osoba dostala za tento hrůzostrašný čin doživotí. Jak by se k takové situaci postavil samotný Bůh?  To je skutečně složitá otázka.  

2. problém - Když se naše duše dostane do nebe, co by velmi často nastalo?

Naše představa je taková, že se tam po smrti sejdeme se svými blízkými. To je sice krásné, ale co když se tam někdo z rodiny nedostane. Otázka zní, budou mít ostatní členové rodiny nebe, pokud budou vědět, že někdo z nejbližších tam už nikdy nepřijde nebo že dokonce někde trpí? A odpověď, nebudou.

3. problém - A také základní otázka, kdy vlastně začíná lidský život, to je, kdy už nejsme dvě části – spermie a vajíčko, ale už člověk se všemi důsledky? Dá se takový okamžik stanovit? A odpověď. Asi nedá.

Jak jsme se vlastně narodili?

Nikdo z nás se nenarodil chtěně, to je, že by právě nás rodiče chtěli. Jako spermie jsme se někde pohybovaly v tom našem bývalém světě. Byly nás tam tisíce nebo spíš miliony. Najednou tu byl nějaký silný tlak a byly jsme vystřeleny do pro nás neznámého prostředí. Musely jsme se tam zorientovat a někam se pohybovat, jinak bychom zemřely. Jen jedna z nás měla to štěstí, že zvolila správný směr a zároveň dokmitala jako první ke svému cíli. A tak jsme zde, i když naši sourozenci byli možná zdravější a schopnější. Měli tu smůlu, že byli jen o chvíli pomalejší, a proto nepřežili. Za několik měsíců jsme se pak narodili a přesunuli z první dimenze do druhé dimenze života. Při tomto přechodu z jedné do druhé dimenze platila jen tato pravidla. Mít štěstí, být rychlý a možná i silný. Žádná kvalita nerozhodovala. Totéž můžeme říci o celé naší planetě i celém vesmíru. Všude platí stejná pravidla. Přežívá je ten, kdo je rychlejší a silnější.

Jaká pravidla by mohla platit pro vstup do třetí dimenze života, zatím nikdo nezná, ale je dost pravděpodobné, že se nebudou lišit od už nám známých pravidel. Spíš náhoda a štěstí než nějaká kvalita nebo dokonce vyvolená osoba.

Proč ve vyspělých civilizovaných zemích platí, že zatímco na začátku 20. století se nábožnost lidí pohybovala mezi 80-90 %, za jedno století se prakticky obrátila a klesla tak významně, že se dnes pohybuje mezi 10 až 30 %? Proč velmi často platí, že babička byla velmi zbožná, mamka zbožná, dcera málo zbožná a vnučka nevěřící? Je to dáno jen tím, že dnešní lidé jsou movitější, pohodlnější a lenivější?  Ne. Asi je to dáno tím, že mladí lidé mají stále více zdrojů poznání a více přemýšlejí o všem, co slyší, vidí a čtou a snaží se daleko více porovnávat informace, které získávají z různých zdrojů. Takže proto ten pokles. Je třeba se také zamyslet nad tím, zda nemůže být pro další vývoj křesťanství nevhodný takový biblický dějepis se všemi prapodivnými příběhy z Bible, který se dětem v náboženství předkládá už ve druhé a třetí třídě, zatímco historický dějepis jsou děti schopny chápat nejdříve až jako dvanáctileté, a to ještě s velkými problémy?  

Z Ježíšova narození.

Zda byl člověk nebo Bůh, o tom můžeme jen přemýšlet a diskutovat, nějaké hmatatelné důkazy nejsou.  Jeho narození popisují jen dva evangelisté – Matouš a Lukáš. Měl by se narodit podle Matouše i Lukáše v Betlémě. Myslím si, že je tam těch božích zjevení trochu moc, ale připusťme, že byla mimořádná doba. Popisovaná narození u obou evangelistů si dost odporují.  Matouš je evangelista Židů.  Tím, že se mnohé zdroje informací pokoušel napasovat na různá proroctví (aby se splnilo, co bylo řečeno proroky) se v popise podrobností často tak zamotal, že tam z velké míry musela zapracovat i jeho fantazie. Každý zkušený kriminalista vám řekne, že pokud někdo lže jen trošku, dokáže si své výmysly obhájit. Pokud si ale už vymýšlí moc, tak se zaplete tak, že se svými výpověďmi sám usvědčí ze lhaní. A tak nějak vyznívá právě začátek Matoušova evangelia. Takže pár takových problematických svědectví:

- Pokud půjdete za hvězdou večer, půjdete nejprve na východ, o půlnoci se zastavíte a potom budete pokračovat na západ, takže ráno budete tam, kde jste byli večer. Nikam nepostoupíte.

- Pokud se zastavíte pod hvězdou, tak kde je to správné místo. Jako příklad uvedu dvě města Olomouc a Prostějov, vzdálená od sebe asi 20 km. Obě osoby budou tvrdit, že právě stojí pod hvězdou, přitom budou vzdáleny od sebe oněch 20 km. Ve kterém městě je potom ta šťastná rodina?

- Pokud by hvězda svítila jen jako pouliční světlo nad nějakým místem, potom by nebyla vidět na větší vzdálenost, to je v tomto případě minimálně 30 km.

Také se ví, že židovské ženy ve vysokém stádiu těhotenství nikam nechodily, ale seděly doma. A co stojí za zamyšlení, je skutečnost, že pokud Josef pocházel z Betléma, musel tam mít nějaké příbuzné, u kterých by se dalo přenocovat, pobývat a případně i porodit v normálních podmínkách. A oni tam neměli nikoho, na koho by se obrátili a kdo by je přijal, proto Marie musela syna položit do jeslí ve chlévě. A další záhadou je skutečnost, že ačkoli je Betlém od Jeruzaléma vzdálen jen několik km, v Bibli nenajdete žádnou větu o tom, že by se šel Ježíš do místa svého narození někdy podívat nebo se zastavil u příbuzných, když se v okolí Jeruzaléma tak často pohyboval. 

Co je ale podstatné, je vědět, že Ježíšovi rodiče osmý den přinesli Ježíše k obřízce, tak píše Lukáš, tedy něčemu, co bylo nutností podle Písma a přitom obětovali buď dvě hrdličky, nebo holoubata. To je něco, proti čemu potom v dospělosti Ježíš vystupoval a spolu s Janem Křtitelem začali nově propagovat křest v řece Jordán. Pokud by měly být pravdivé popisy narození od obou evangelistů, těžko by se to stíhalo i v dnešní době za pomocí rychlovlaků, takže na oslíku by následnou náročnou cestu asi těžko zvládli.

Proč byl Ježíš ukřižován?

Evangelista Jan píše – „Židé neměli Ježíše rádi, protože znesvěcoval sobotu a dokonce nazýval Boha vlastním otcem.“ (Jn 5,18) V kostele nás učí, že hlavním důvodem odsouzení bylo to, že Ježíš řekl: „Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej postavím.“ (Jn 2,19), což bylo v té době považováno za rouhání.

Dlouho jsem měl stejné přesvědčení, než jsem se dostal na poznávací zájezd do Gruzie a Arménie. Tam nám ukázali skutečně hodně zachovalých historických památek a to z období raného křesťanství prvního tisíciletí. Zatímco třeba v Mikulčicích vidíme jen základy kostelů a ostatní si musíme domyslet, tam stojí skutečně dobře zachovalé kamenné stavby i s původními oltáři.  Jeden zážitek stál skutečně za to.  Bylo to v Arménii, asi 30 km od Jerevanu.  Stáli jsme ve výšce asi 1000 metrů nad mořem, kolem nás samé vinohrady a před námi dlouhá rovina až k hoře.  Před námi ve vzdálenosti asi 50 km se tyčila obrovská vyhaslá sopka zvaná Ararat se zasněženým vrcholem. Má výšku 5165 m a kdyby nebylo Elbrusu na Kavkaze, byla by asi nejvyšší horou v Evropě. Po chvíli, kdy jsme si vše vyfotografovali, vystoupali jsme na menší kopec, kde stojí už několik století klášter. Vstup byl volný. Po čase ke mně přistoupil jeden z mnichů a nabízel mi živého kohouta, kterého držel za svázané nohy spuštěného hlavou dolů.  Lekl jsem se toho. Kohouta mi bylo líto a ani jsem neměl zájem ho někde obětovat, tak jsem tuto nabídku odmítl. Když jsem se potom jen tak motal po klášteře, tak mě zaujaly jedny dveře a něco mi říkalo, podívej se tam. Se strachem jsem je otevřel a co jsem tam neviděl.  Na zemi tam leželo dalších asi 30 kohoutů se svázanýma nohama. Chvíli jsem přemýšlel, co mám dělat. V tom jsem za sebou uslyšel kroky a potom dotyk na ramenech. Otočil jsem se a za mnou stál onen mnich. Stále vidím ještě ten výraz v tváři, jako bych byl jeho největší nepřítel. Česky jsem se nějak omluvil a rychle jsem zmizel, abych náhodou nevyfasoval nějakou ránu. A tehdy jsem pochopil, proč byl ten Ježíš nejprve pronásledován a potom ukřižován. On totiž sáhl na majetek těch bohatých a mocných – farizejů a zákoníků. A když někomu sáhnete na jeho vlastnictví a na jeho příjmy, potom musíte trpět. To platí dnes a platilo i tehdy. Tuto situaci popisují všichni 4 evangelisté, nejlépe asi Jan (2,14) a tak ji budu citovat: „Ježíš v chrámu našel prodavače dobytka, ovcí a holubů i penězoměnce, jak sedí za stoly. Udělal si z provazů bič a všechny z chrámu vyhnal. Směnárníkům rozházel mince, stoly zpřevracel a prodavačům holubů poručit, aby odešli pryč.“ Tak to viděl a po čase zachytil evangelista Jan. Žádná Ježíšova promluva, přesvědčování nebo dokonce zázrak zde není, jen hrubá síla naštvaného člověka, kterému kdesi v dáli kryli záda jeho učedníci.

 Zkusme si proto zrekapitulovat, jak mohlo vypadat posledních 24 hodin Ježíšova života. Nejprve byla slavnostní večeře. Tam Ježíš zřejmě ustanovil tzv. Večeři Páně, kdy chléb a víno označil za své tělo a krev. To se má činit na Jeho památku. Potom zřejmě odešel do chrámu, odkud vyhnal výše uvedené osoby. Tam mu ti starší z učedníků kryli záda. Odtud asi odešel do Gecemanské zahrady, kde ještě o všem přemýšlel. Tam zjistil, že další útěk je už zbytečný, protože byl už z toho neustálého pronásledování unaven. Když byl potom předveden před soud, museli mu nezákonnou činnost dosvědčit. Proti němu stáli jen mocní a vlivní – farizeové a zákoníci, zatímco obyčejný lid byl při něm. Tam také někteří poukázali i na Petra, který mu při té výtržnosti pomáhal. Ten musel několikrát zapřít, aby si uchránil život, a to je také zdokumentováno. Další pokračování událostí už znáte.

Ježíšův život.

Odborníci spočítali, že jen v evangeliích je popsáno 54 Ježíšových zázraků.  Kolik jich však udělal ve skutečnosti, se neví. Mezi mimořádné patří tři oživení už mrtvých osob, a to vždy na veřejnosti.  Jak je možné, že osobu s tak mimořádnými schopnostmi, která křísí i mrtvé, trvale nebo alespoň dočasně nepřijala některá významná židovská nebo i římská osobnost, aby u ní žila a uzdravovala její příbuzné? (Porovnejte s takovým mystikem a léčitelem Rasputinem (1869-1916) a jeho životem na carském dvoře v Rusku.)

Co mimořádného se během Ježíšova života nebo krátce po jeho smrti stalo? Při jeho smrti se roztrhla chrámová opona vpůli odshora až dolů, země se zatřásla, skály pukaly a hroby se otevřely. (Mt 27,51) Jinde se píše – potom je vyvedl až k Betánii, zvedl ruce a požehnal jim (apoštolům), vzdálil se od nich a byl nesen do nebe. (Lk 24,50) Ve Skutcích, což je pokračování Lukáše, se zase píše. „Když byl den letnic, byli všichni shromáždění na jednom místě. Najednou se strhl hukot a prudký vítr a ukázaly se jim ohnivé jazyky. Všichni byli naplnění Duchem svatým a začali mluvit jinými jazyky. … sešlo se přitom mnoho Židů a užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit svojí řečí.“ (Sk 2.1) Proč to píši? Jen si kladu jednoduchou otázku. Je možné, aby i po všech těchto skutcích a zázracích, které viděly stovky lidí, Židé Ježíše nepřijali tehdy a ani do dneška a to vše se ještě stalo na základě předpovědí jejich proroků?

Toto všechno jsou obyčejné otázky, které si kladou hlavně mladí lidé, kteří o všem přemýšlejí daleko více než starší generace. 

A nyní si dovolím trochu odbočit. Kdykoli a kdekoli se mi ihned vybaví čtyři pojmy. Jedná se o tři jména dráhových cyklistů z MS z Brna z roku 1969 a tato věta. „Udručonyj i utamljonij napádkami ljuděj iz za čevo on nemog públično vystupáť, akančil saboj věsnoj tysjača děvjatsot tricatovo goda.“ Někteří možná poznali, že se jedná o konec životopisu velkého ruského básníka Vladimíra Majakovského (1893-1930), který 14. dubna 1930 ukončil život sebevraždou. Na přesný překlad se mě neptejte a ani neručím za spisovnou ruštinu. A proč mi z celé maturity zůstala v hlavě jen a právě tato nicneříkající věta, na to jsem přišel teprve nedávno.  Přesně stejným způsobem je možné popsat poslední hodiny Ježíšova života a pochopit důvody Jeho rozhodnutí už dál nepokračovat. Byl způsobem života už tak unaven, že nechtěl více žít. Nezvolil si sebevraždu, ale nechal se chytit a přibít na kříž. Bylo mu necelých 50 let. (Jn 8,57) A co je na tom ještě zajímavého? Zatímco Ježíše ukřižovali někdy o Velikonocích v dubnu roku 30, Majakovský svůj život ukončil přesně o 1900 let později ze stejného důvodu – z pronásledování a následného vyčerpání.  

Proč se ale říká, že Ježíš byl ukřižován ve věku 33 let? Vzniklo to nedopatřením jako součet dvou čísel a to třicítky a trojky. Číslo 30 vychází z Lukáše 4.16. Ježíš tehdy přišel do Nazareta, kde vyrostl a v synagoze v sobotu četl z Písma. Co, to si můžete přečíst v Bibli. Potom pronesl cosi zvláštního a místní ho tehdy chtěli za tuto řeč svrhnout dolů s hory, ale „on prošel středem a bral se dál“. Číst a mluvit v synagoze mohli až ti, kteří dosáhli věku třiceti let, proto číslo třicet. A proč ta trojka? Jednoduché. Evangelista Jan píše, že Ježíš do Jeruzaléma na velikonoční svátky přišel třikrát, a proto se zaužívala představa, že působil jen tři roky. Ve skutečnosti asi veřejně působil déle.  Ostatní tři evangelisté roky Ježíšova působení nerozlišují.

Jak to vlastně bylo s tím Ježíšem? Z evangelií vůbec není jasné, kde a jak žil, čím se živil, jak probíhal jeho běžný den. Nemohl se jen toulat a dělat zázraky, musel občas i něco sníst. Pokud by chtěl v té době někdo žít takto na volné noze, potom by se musel živit buď drobnými krádežemi, nebo žít po vzoru Jana Křtitele jako poustevník. Jedná se o velké životní extrémy, které nejsou bez následků. Když první variantu vynecháme, zbývá jen druhá. Zatímco Jan Křtitel žil asi sám a živil se hlavně „medem divokých včel a kobylkami“ (Mt 3,4), což je nic moc a také je to nebezpečné, protože včely si svůj majetek brání, Ježíš asi žil podobně, jen se více pohyboval mezi veřejností a měl už po čase své učedníky, kteří mu občas přinesli něco k jídlu, a tak přežíval. Oba byli asi průkopníky poustevnického života. Jejich následníci v jedněch z prvních křesťanských zemí, v Gruzii a Arménie si už stanovili podmínky daleko tvrdší. Museli žít tak, aby se navzájem neviděli a ani neslyšeli. Jednou za čas se scházeli na určitém místě, a to asi i kvůli jídlu a potom se zase vydávali zpět do svých těžce dostupných obydlí. Na mnohých takových místech dnes stojí kláštery nebo staré kamenné kostely, které jsou vítaným místem pro návštěvníky z celého světa.

Ježíš si ke své činnosti vybral 12 náhodných mužů nebo to byla sekta? V Bibli se popisuje, že když tak chodil, oslovil je a oni potom šli za ním. Bylo to skutečně tak? Nebylo. Skutečnost je jiná. Byla to sekta a zdůvodnění najdeme ve Skutcích 1,21. Po tom, co zradil Jidáš, Petr rozhodl, že se musí skupina doplnit na 12 osob, a proto losovali mezi Barsabášem a Matějem. Los padl na Matěje, tak je to tam uvedeno. Pokud by to nebyla sekta, mohlo jich zůstat klidně jen 11, nebo mohli přibrat dva věrné kamarády, aby jich bylo 13. Pro sektu ale platilo vždy číslo 12, a proto se losovalo.

Jakou chybu dělají filmoví tvůrci, když točí filmy o Ježíšovi?

Všichni dělají stejnou chybu. Vždy vidíte, že se někde pohybuje 13 mužů ve věku kolem třiceti let a jeden z nich je Ježíš. Ten je vede a vše možné jim vysvětluje. Skutečnost ale byla úplně jiná. V čele této skupiny byl zkušený muž, kterému se běžně říkalo rabi, ten měl mít minimálně 40 let a vedl skupinu mladých mužů ve věku do dvaceti let. A taková skupina by vypadala už docela normální, když by tam jeden z nich vynikal přehledem a moudrostí.  Na dnešní dobu bych to přirovnal ke skupině skautů nebo junáků se svým o hodně starším vedoucím. Takový člověk má už přirozenou autoritu nejen kvůli věku, ale především kvůli získaným životním zkušenostem.

Posmrtný život.

Když už jsme se spolu dopracovali až sem, pokusím se tak trochu o nemožné. Tak, jak existuje teorie relativity ve fyzice, pokusil bych se o podobný výpočet v oblasti duchovní, to je v oblasti posmrtného života. Je mi jasné, že posmrtný život buď existuje, nebo neexistuje.  Dokázat se nic nedá, takže jsou jen spekulace. Na světě jsou dvě skupiny lidí a pravdu mohou mít jen jedni.  Kdo má pravdu, to se dozvíme až po smrti.

Pro představu je třeba si odpovědět na dvě základní otázky:

1. Je Bůh, to je nějaká bytost, která buď vědomě, nebo nevědomě stvořila tento vesmír?

2. Může mít Bůh zájem na našem posmrtném životě tak, jak si to my lidé přejeme a představujeme?

Na první otázku bych dal docela vysokou pravděpodobnost, protože nic nevznikne z ničeho. Dávám proto 90 %. Na druhou otázku bych vzhledem k výše popsaným problémům – co potom s námi a jak to vše spravedlivě posoudit a nezkomplikovat nikomu další život, dal pravděpodobnost 10 %. Pravděpodobnost posmrtného života by potom byla následující:

P = P1 x P2 = 0,9 x 0,1 = 0,09 = 9 %

Závěr z výpočtu:  Pravděpodobnost existence Boha a zároveň i posmrtného života je asi 9 %.

Když se pak podíváme po světě, zjistíme, že počet věřících v civilizovaných zemích klesá, že takových ortodoxních Židů v Izraeli je asi jen 5 % (údaj z televize) a počty křesťanů v zemích s vysokou vzdělaností se budou brzy pohybovat na hranici 10 až 20 procent, takže se takový svět k výše uvedenému číslu docela rychle blíží.  

Malý závěr

Tak trochu jsem si zahrál na evangelisty a chtěl jsem více upoutat pozornost čtenářů, takže: Těch kohoutů v té místnosti tam neleželo třicet, ale jen tři. Tím jsem chtěl tak trochu upozornit na to, že pokud se v evangeliích někde vyskytují tisícové počty přítomných osob, berte taková čísla s rezervou.

Závěr

Tento článek není napsán proto, aby podkopal autoritu a význam dnešní církve. Chce jen upozornit na nedostatky a problémy, které existují, lidé o nich vědí, ale nikdo je neřeší. Náboženství tu bylo, je a stále zastává velmi významnou úlohu ve vývoji společnosti. Je docela velkou chybou, že v současné době na křesťanství neslyšíme téměř nic pozitivního a pokud křesťané něco dělají, bere se to jen jako samozřejmost. Velké díky je třeba dát všem osobám, které svým úsilím uskutečnily a podporovaly další vývoj společnosti. A výsledky:

- Církev v minulosti dokázala podporovat nadané chlapce z méně finančně zabezpečených rodin, kterým umožnila studovat. Tak vystudovalo mnoho mužů, kteří svými schopnostmi obohatili tuto společnost o mnohé vynálezy.

- Církev vybudovala první společenské domy (kostely), které sloužily všem a to bez rozdílu majetku, věku a pohlaví. (kulturní domy pro všechny)

- Církev umožnila velký rozvoj stavebnictví a řemesel, které vidíme právě při výzdobě těchto kostelů. To, co se započalo v kostelích, se později přeneslo i do běžných rodin.

- Modlitba k Bohu a různým svatým pomáhala lidem při různých a hlavně těžkých životních situacích a nejen v minulosti, ale i dnes dává sílu nejen nemocným, ale i slabým a opuštěným a pomáhá jim hodně především po psychické stránce. Nemusíte utíkat k psychologovi, stačí navštívit kostel anebo se doma jen tak pomodlit a poprosit o pomoc a hned se cítíte lépe.

- Jednotná církev sjednocuje obyvatelstvo a to bez ohledu na původ, rasu a pleť. (Papež při svých promluvách zdraví jak lidi v Asii, Africe, tak i v Evropě a Americe.)

- Církev má jednoho představitele – papeže, kterého uznává celá katolická církev a který pravidelně promlouvá k celému světu (má poselství i pro nekřesťany). Na druhé straně je zarážející, že i přesto, že existuje tolik významných světových organizací (OSN, Unesco, Světová banka atd.), které mají své volené předsedy, zatím není známo, že by některý z nich pravidelně vystupoval a promlouval k lidem světa o tom, jak to ve světě vypadá, co se změnilo k lepšímu, co se udělalo dobře a co se nepodařilo.  Měl by tu být někdo, kdo by předložil nějakou vizi do budoucnosti.  Zatím ji předkládá jen hlava katolické církve.