Čemu se i po 40 letech znovu zasměji

Přináším pár zajímavých zážitků z minulosti proto, aby to i vám pomohlo najít radost ze života a chuť do další práce.

Patřím už k té starší generaci, něco si pamatuji, tak se mi občas vybavují zážitky z minulosti. Pár takových jsem se rozhodl sepsat, takže si možná vybavíte i vy něco podobného nad čím se při tomto čtení sami zasmějete.  Moje zážitky se mi vracejí, když zaslechnu některá z těchto slov.

1. Horká káva

V jedné firmě, kde jsem pracoval, jsem zašel do jiné kanceláře, abych si vyměnil pár informací. Bylo to kousek od českých hranic. Pracovali tam dva, muž a žena. On byl Záhorák, ona ze středního Slovenska, kde se mluví spisovně. Paní mi udělala kávu a po čase mi řekla, napíte sa. Já jsem si trošku usrkl a šálek položil. Ona se zeptala, co nechutná, já na to, na mne je to moc horké. Ona na to, šak si oslaďte, cukru máme dost. Ten pán, co seděl, uprostřed, zvedl hlavu, podíval se na mne a potom na ni a řekl. Mám takový dojem, že vy dva si nějak nerozumíte. Já jsem se už ale smál, ale paní nebylo moc jasné, v čem je problém. Po chvilce jsme si vysvětlili rozdíly v pojmech horké a horúce, zasmáli se tomu a potom pokračovali v debatě.

2. Otravné mouchy

Jako student jsem byl na brigádě na Slovensku a byl tam i jeden tzv. Východňár. Byl veselé povahy. Co bylo ale pro něho zvláštní bylo to, že v běžné řeči si nelámal hlavu s výběrem sloves, ale používal jedno univerzální sloveso – jebať s různými předponami jako např. na, vy, z atd. Jednou v neděli, když tak odpočíval na kanapi, sedly si mu na nos dvě mouchy. Jak to zacítil, zamžoural očima, potom potáhl nos, otevřel oči a snažil se zaostřit na místo činu. Potom řekl památnou větu: „Do pr…., eště mi tu budú aj na nose muchy jebať.“ Velmi jsem se tomu zasmál, protože se konečně po delší době trefil do správného slovesa.

3. Mladá tetička

V průběhu střední školy jsem chodil do tanečních tak jak většina mých spolužáků. Základní kroky jsem sice už uměl, ale na nějaké velké tancování a k tomu ještě na veřejnosti jsem si netroufal. Měli jsme na vesnici babičku a protože tam byly hody, tak jsem tam stál pod májů a koukal se na tančící krojovanou mládež. Najednou se přede mnou objevila dívka jak květina. Jasně červené tváře, líbezný úsměv, modrá očka, celá v kroji, no prostě krása. Mírně si podřepla a řekla: „Smím prosit.“ Já jsem zprvu nechtěl jít, ale potom mě ostatní přiměli, abych šel, tak jsem šel. Jak jsem to zvládl, už nevím, ale ostuda to asi nebyla, protože mi nikdo nic neříkal. Já jsem se s touto dívčinou potom ještě několikrát střetl a určitě jsem s ní i tancoval, ale nikdy jsem jí nebyl schopen říci, že je moc milá. Uběhlo asi dvacet let a já jsem se s ní střetl znovu.  A jak jsme si tak povídali, ona se mi svěřila, že jsem se jí tehdy také líbil. A na otázku, proč mi to tehdy neřekla, odpověděla … no protože jsem tvoje tetička. A jak můžeš být moje tetička, když jsi o rok mladší než já, reagoval jsem. No prostě to tak je a vysvětlila mi celý vývoj od nějaké společné prababičky.  Souběžná větev se nějak posunula o celou generaci, takže ač byla mladší než já, byla skutečně mojí tetou. „A tak bychom se stejně nemohli vzít, i kdybych ti to tenkrát řekla“, uzavřela náš rozhovor.   

4. Newtonův zákon

Na střední škole jsme měli i hodiny fyziky. V průběhu jedné takové hodiny pan učitel řekl, že bychom si mohli říci něco o tom, jak zní čtvrtý Newtonův zákon. My na pana učitele koukali jak na boží zjevení, protože jsme nic takového nikdy neslyšeli, a tak jsme si vytáhli sešity, připravili pera a byli nachystáni si tento zákon napsat. On na nás chvíli koukal a pak řekl. To si nemusíte psát, to není zase až tak důležité a navíc si to lehce zapamatujete. Tak mi zavřeli sešity a poslouchali, jak bude znít tento fyzikální zákon. On pak chvíli přemýšlel, díval se přitom z okna, nadechl se, obrátil se do třídy a potom řekl: "Čtvrtý Newtonům zákon zní následovně. Ať třepeš, jak třepeš, tak poslední kapka ide do gatí.“ Co následovalo, to si jistě umíte představit.

5. Lysá hora

Svého času pořádal náš klub turistů zájezd na noční výšlap na Lysou horu. Jelo se autobusem z Hodonína a my s dcerou jsme nastupovali až cestou asi deset kilometrů ve směru jízdy. Autobus nám zastavil tak, jak bylo původně domluveno. První jsem nastoupil já a potom dcera, protože jsem měl za úkol najít nějaké volné místo na sezení. Co mě velice překvapilo bylo to, že mě nikdo neodpovídal na pozdrav tak, jak to bývalo zvykem, ale naopak, všichni se koukali někam jinam, buď do země nebo nějak zaujatě ven z okna. Měl jsem dojem, že se na mne všichni zlobí, ale nevěděl jsem proč tak najednou. Cesta uběhla docela rychle a pod Lysou horou jsme všichni vystoupili s tím, že půjdeme nahoru. Bylo to v den letního slunovratu, někdy v červnu a už se začalo trochu stmívat, protože se jednalo o noční výšlap s vítáním ranního slunečního východu. Dole jsem se bavil s dcerou a ona mi řekla tati. Když to ostatní zaslechli, přišli ke mně a říkali mi s úsměvem. No jo, my jsme si mysleli, že to je tvoje nová přítelkyně, takže jsme se k tobě nějak nehlásili. Víš, ono je teď takové moderní, když si starší pán najde nějakou mladou. A tak jsme se tomu všichni od srdce zasmáli vida, k jaké blbé náladě může nechtěně přijít. Pak jsme si dali po štamprli a vyrazili do kopce. Bylo to tehdy moc romantické, protože nám na cestu celou noc svítil úplněk.  

6. Nudisté a trenýrky

Pár měsíců po svatbě jsme jeli s manželkou na takovou svatební cestu do Jugoslávie. Vyrazili jsme po snídani, trochu jsme se zdrželi na Plitvických jezerech a tak nás na pobřeží už trochu tlačil čas na zakempování.  První ani druhý kemp se nám moc nelíbil, takže jsme se nakonec ubytovali až v tom třetím, který byl docela sympatický. Až teprve potom jsme zjistili, že se jedná o nuda kemp. No nic, řekli jsme si, nějak to tu jednu noc vydržíme. Nakonec z toho nebyla jedna noc, ale tři. Po tom, co jsme našli vhodné místo a postavili stan, začali jsme připravovat večeři. Manželka mi dala malý kanystr a poslala mě pro vodu. Já tam měl tehdy takové nové moderní trenýrky, tak jsem si je natáhl na sebe, vzal kanystr a šel pro vodu. Cestou jsem potkal nejprve dva lidi, kteří se na mne nějak blbě dívali. Po dalších 50 metrech jsem potkal další trojici a i ti se na mě nějak divně koukali. Zastavil jsem se a přemýšlel, v čem je problém, co je na mně tak divného. Pochopil jsem. Rozhlédl jsem se, a když v blízkosti nikdo nebyl, stáhl jsem si trenýrky a vzal je do ruky. Když jsem pak cestou potkal další dvojici, ti už se na mě usmívali. Teď už jsem se nestyděl, ale cítil jsem se dobře. Potom jsem už chodil stále nahatej, protože to tam bylo normální. Večer jsem pak přemýšlel o tom, co je to stud a přišel k závěru, že to není, když je člověk neoblečený, ale člověk se stydí tehdy, pokud se v dané společnosti obléká jinak, než je tam běžné.

A když jsem u těch nudistů, ještě doplním jeden zážitek. Druhý den vedle nás zakempovali dva mladí lidé, on byl z Kanady, ona Francouzka. Po čase jsme se skamarádili. Když jsem já a on seděli blízko sebe a něco si vysvětlovali, za jejich autem se objevila jeho přítelkyně. Vylezla ze stanu a opřela se za autem o kapotu. Něco se svého přítele ptala asi francouzsky, potom se vytočila, obešla auto a tak, jak ji Bůh stvořil, ladným krokem přišla k nám. Zastavila se docela blízko a dále se svým přítelem diskutovala. Nic ji nerozrušilo a byla úplně klidná.  Tak jsem si potom položil otázku, jak je možná taková reakce. Za normální situace by takové děvče skočilo do stanu, vytáhlo minimálně deku, obtáhlo si ji kolem sebe, schovalo se za auto a křičelo, nechoďte sem, jsem nahá. A ona nic, jakoby bylo normální se tak na veřejnosti promenádovat. Takže závěr je takový. Prostředí dělá člověka jiného, aniž si to uvědomuje.