V Česku je moc dobře, lidé už nechtějí peníze ani zadarmo

Všichni, kteří u vás zazvoní, nejsou darebáci, kteří chtějí zneužít vaší důvěryhodnost. Jsou takoví, kteří rozdávají dárky i v létě. Máme ale problém najít někoho, kdo peníze nebo dárek přijme.

Pracuji pro jednu agenturu, která se zabývá výzkumem názorů obyvatelstva. Jednoduše se zjišťuje, co si lidé myslí o různých věcech, co se jim líbí či nelíbí, co mají nebo co by chtěli mít a proč to mají, nemají nebo nepoužívají. Společnost potřebuje mít zpětné informace o tom, co lidi trápí, aby na to mohla reagovat. S dotazováním mám už dostatek zkušeností, protože jsem na ústředí pracoval 5 let a jako tazatel – anketář pracuji také už více jak 5 let. Za vyplnění dotazníku respondent většinou obdrží nějakou odměnu, což bývá nejčastěji 50 korun v hotovosti nebo formou nějakého dárku (káva, bonboniéra, čokoláda apod.). Jsou však situace, kdy dárky mají i vyšší hodnotu jako např. minulý týden, kdy jsem dával na ruku 100 korun. Vyplní se nějaký dotazník buď v papírové podobě nebo přes počítač (který nosíme s sebou), což trvá zpravidla do 15 minut a potom dostanete odměnu. Ptáme se na obyčejné věci, které běžně a zadarmo vyžvaníte v práci, v hospodě, u kostela, na fotbale, diskotéce nebo při táboráku. Zde to máte zaplacené a máte jistotu, že to nikdo neroznese, protože jsme pod zákonem. Jsou nás stovky, kteří tak chodíme do různých obcí a tam do rodin, zatím nás nikdo z ničeho neobvinil i když jsme navštívili už přes sto tisíc domácností. Minulý týden jsem měl v kapse 9x100 korun na rozdání, za celé odpoledne se mi podařilo najít jen 3 osoby a tak vydat 300 korun, zbývajících 6 stovek jsem tak  vrátil na ústředí.

Já sám jsem za pět let rozdal odměny za více jak 25 tisíc korun. Jsme takoví předčasní nebo opoždění Mikuláši, kteří nikomu neublížíme a každému pomůžeme. Při odchodu z domácnosti jsou z nás lidé docela vykuleni, protože se v běžném životě málokdo s něčím podobným střetli. Zjistil jsem, že lidé už padesátikorunou pohrdají, dárek je ale už potěší, protože mají něco pro svoji polovičku, děti nebo vnoučata. Minulý týden, když jsem skutečně rozdával stokoruny a měl jsem jich 9 na jedno odpoledne, jsem se v jedné domácnosti musel i zasmát. Jedna starší paní měla z přijetí takové obavy, že jsem musel zazvonit u sousedky a požádat ji, aby danou stovku převzala. A i s ní byly problémy, které se nakonec vysvětlily. Jsem přesvědčen, že když někomu něco patří, musím mu to předat, protože bych jinak neměl čisté svědomí. Zde totiž neplatí za ochotu na žebrotu, zde na tom vyděláte. Nejen já, ale i ostatní, které jsem za tu dobu už navštívil, a bylo jich už přes tisíc, máme při loučení vždy dobrý pocit a rozcházíme se jako kamarádi. Je jen škoda, že jsem si všechny informace, které jsem následně získal už při neformální besedě jako důvěrník, nepoznačil a nevydal formou knihy. Byli byste sami překvapeni, co lidé mají na světě problémů a co musí řešit. Doufám proto, že až se u vás příště náhodou objevíme, nás přijmete, a když nebudete mít zrovna dobrou náladu, nás jen slušně odmítnete.