Spravedlnost není možné dosáhnout, jak se k ní přiblížit?

Zaměřeno na stanovení výše daní a výpočet důchodů. Jak se zavděčit většině, přitom zajistit spravedlnost?

Své články zde na blogoch uveřejňuji už tři roky a za tu dobu jsem zjistil hodně. Na jedné straně jsem rád, že čtenáři si na tyto stránky našli cestu, na druhé straně mě mrzí, že struktura čtenářů není na příliš vysoké úrovni. To jsem poznal podle toho, že čím kratší a jednodušší článek napíši, tím je lépe ohodnocen. Nejlépe je vybrat si nějaký problém nebo nějakou osobu, dát tomu nějakou omáčku a uzavřít to tím, že někdo z veřejných činitelů je „úplnej blbec“, neschopný, nemožný, hlupák, zloděj, vydřiduch nebo nějaká jiná figura, která už dávno měla sedět za mřížemi. Prostě takový bulvární styl psaní. Jednoduše stále jen kritizovat nebo hledat chyby, předkládat návrhy, to se tu moc nemusí, z přemýšlení a hledání řešení  bolí hlava. Přesto po vzoru jedné osoby, která kdysi dávno řekla, že pokud  tam bude 10 a potom i 5 spravedlivých, národ uchrání, píši jen pro těch 10 nebo i 5, co to pochopí. Tedy pro ty přemýšlivé uvádím menší úvahy.     

- Čemu politici, novináři a běžní občané velmi málo rozumí je otázka posuzování daní. Běžně se hodnotí jen poměr celkových daní k celkovým příjmům obyvatelstva. To je samozřejmě špatně a téměř nic takový ukazatel neříká. Ukážeme si to na příkladě:

Předpokládejme, že vybereme na daních od občanů 100 miliard korun a postavíme za to dálnici v délce 100 km. V druhém případě vybereme na daních  od občanů 120 miliard a postavíme dálnici v délce 120 km. Co bude pro společnost prospěšnější? Pokud nás zajímá jen stavební výkon, to je délka vybudované dálnice sledovaná stavbaři, lepším bude druhý případ. Pro ekonomy toto není to nejpodstatnější,  daleko důležitější je, kolik z těchto peněz se zpětně dostane mezi běžné obyvatelstvo na jejich osobní potřebu. V prvním případě se formou mezd mezi obyvatelstvo dostane 60 miliard a veškeré firmy si formou zisku ponechají 40 miliard, zatímco v druhém případě se mezi obyvatelstvo dostane až 90 miliard a firmy si ponechají jen 30 miliard. Počítejte se mnou, jak se to projeví u obyvatelstva.

1. případ: odvod 100, příjem 60, zůstatek = mínus 40 miliard korun

2. případ: odvod 120, příjem 90, zůstatek = mínus 30 miliard korun

Závěr: I přesto, že v druhém případě obyvatelstvo odvedlo na daních o 20 miliard korun více, v konečném důsledku po přerozdělení jim zůstalo o 10 miliard korun více a to ještě vybudovali o 20 km více dálnic. Závěr je proto jednoznačný. Není až tak podstatná výše odvodu daní jako konečné rozdělení těchto prostředků mezi občany a firmy. Způsoby podobné případu č. 1 proto musí být známé jak odborným, tak i policejním orgánům, v opačném případě jde o klasické tunelování.

-  Jinou zajímavostí je forma zdaňování. U občanů můžete zdanit práci (daň z příjmu) nebo až prodej (DPH). Nejjednodušší by bylo člověka zdanit hned při výplatě a říci mu: z nakoupeného zboží a služeb už teď nebudeš platit žádnou daň. Stát by měl peníze ihned, u obchodních firem by nebyly žádné složité výpočty cen, nebyli by spekulanti s DPH a ceny by byly v porovnání s okolními zeměmi nižší, takže by sem jezdilo hodně turistů. Proč se to ale nezavede, když to má tolik výhod? Nezavede se to z důvodu světové globalizace, resp. cestovního ruchu. Stát nechce získávat peníze jen od občanů vlastní země, ale chce je získávat i od zahraničních turistů a od nich část daňových příjmů může získat jen z DPH. A čím více turistů přijede, tím je i vyšší příjem státu. Nízkou DPH by si v žádném případě nemohly dovolit země závislé převážně na cestovních ruchu jakými jsou Španělsko, Itálie, Řecko nebo Chorvatsko resp. Rakousko a Švýcarsko pro zimní turistiku. Z této skutečnosti je zřejmé, že hlavně v poslední době je takový tlak na zvyšování této daně i když se nám to moc nelíbí.

-  Na jednom příkladě bych rád ukázal, jak je možné odpovědět na otázku, co je správné nebo spravedlivé. Jedná se o jednoduchý výpočet důchodů. Má být výše důchodů hodně diferencovaná a to v závislosti od toho, kolik do tohoto fondu kdo přispíval během aktivní činnosti nebo to má být spíš obrácené a má být důchod pro všechny téměř stejný.

Každý z vás, co jste alespoň trochu objektivní, řeknete, že by to mělo být někde uprostřed.  Co mluví pro druhou variantu je to, že důchod pobírají většinou až ti, kteří nejsou schopni podávat plnohodnotné výkony a uživit se tak vlastní prací. Toto jednou potká všechny, kteří se dožijí vyššího věku a proto by si zasloužili plnohodnotné stáří, o které se postará především stát. Žaludky mají všichni stejné, bydlení téměř také, děti jsou z domu, zdraví si nevybírá podle vykonávané práce a zájmy jsou hodně podobné. Mohou být odlišné jen nároky na luxus a to podle prožitých minulých let. Kdo možnosti žít v luxusu měl, určitě si ho nejen užíval, ale měl možnost si i hodně našetřit, zatímco ten, co v něm nežil, žil střídmě, ale šetřit moc nemohl, jinak by nepřežil.

Pro první variantu výše výpočtu důchodů budou ti, kteří měli pěkné platy a jejich uvažování bude proto obrácené. Spravedlnost může být jenom tehdy, pokud budu dostávat nadstandardní důchod a to podle výše odvodů za aktivního života. Každý se mohl přece snažit, aby měl vysoký plat. 

Určitě mají obě strany kus pravdy, ale sami cítíte, že ani jedna varianta není správná a tedy ani spravedlivá. Těch úvah pro hodnocení by se našlo určitě více a to od možnosti trávení času na pracovišti nebo na cestách, cestování na pracovní turnusy, fyzické náročnosti práce až po zdravotní omezení.  A právě tato kritéria dávají jasný důkaz o tom, že všichni nemohou vykonávat veškeré práce, protože jsou vázáni i jinými povinnostmi nebo možnostmi. To je typické především pro rozdílnost pohlaví – muže a ženy. Prvořadou povinností ženy bude vždy starost o rodinu a až teprve potom práce. Za společensky plnohodnotnou ženu je třeba považovat jak tu, která sice nevychovala žádné dítě, ale dokázala toho hodně ve společnosti, ale i tu, která vykonávala jen běžnou rutinní práci, ale dobře vychovala a pro život připravila dvě děti. Bude potom spravedlivé když v důchodovém věku budou mít obě odlišné penze, když práce i odpovědnosti měly obě stejně? A stejnou otázku si můžeme položit, zda je spravedlivé, když ženy mají v průměru asi o dva tisíce korun méně než muži, když i zde by měla platit podobná kritéria hodnocení celoživotní aktivity. Motivovat lidi na pracovišti za lepší výkony je nutné, jinak by se společnost nevyvíjela, ale co se má dosáhnout vyšší diferenciací důchodců nevím, snad jen rychlejší úmrtnost těch méně příjmových.