Po tom, co jsme se před dvěma roky s manželkou rozešli, jsem přemýšlel o tom, kam až mě ten život dovedl. Myslel jsem si, že mě už nikdo nepotřebuje a že jsem na tomto světě jaksi zbytečný. Nebyla to však pravda, moc jsem se mýlil.
Na začátku bych jen chtěl podotknout, že jsme se rozešli v dobrém, na všem podstatném, i v souvislosti s očekávanou budoucností, jsme se dohodli a o majetek spravedlivě podělili. O výchovu dcer se už starat nemusíme, protože ty se odstěhovaly dost daleko za prací. Držet manželství jen proto, že nás při návratu uvidí spolu, nemělo význam, protože se domů vracely jen zřídka a stejně tam neviděly to, co v dobře fungující domácnosti má být, to je vzájemnou komunikaci a podporu, plánování společných akcí a především radost se spolužití.
Odstěhoval jsem se tak zpět do rodičovského domu, ale jen k mamince, protože otec před několika roky zemřel. Aklimatizace nebyla náročná, protože jsem většinu věcí znal. Starostlivost o mne byla trochu větší než jsem byl zvyklý, bylo to prostě tím, že maminka jako důchodce měla na mne více času, kromě menší zahrádky a shánění levného zboží neměla prakticky žádné jiné povinnosti.
To byl takový kratší úvod k tomu, co bych rád napsat. Chtěl bych mamince nejen poděkovat za péči a starostlivost, kterou může svému synovi věnovat jenom skutečně dobrá máma. Chtěl bych jí především poděkovat za něco, co jsem do té doby moc nepoznal. Dala mi nový impuls a smysl do dalšího života. Zjistil jsem, že tak jak malé dítě potřebuje někoho, kdo se o něj postará, tak i starší člověk potřebuje někoho, s kým nebo pro koho bude žít. Můžete mít přátel desítky, jen těžko tam budete moci najít to, co najdete doma – porozumění, stav svobody a volnosti, upřímná radost a především vděčnost. Vděčnost za to, že jste jim kdykoli ochotni pomoci nebo udělat až to poslední jen proto, aby bylo všechno funkční, aby byli spokojeni, aby byli zdraví, aby jim téměř nic nechybělo. Až při spolužití s nimi zjistíte, jak jste pro ně nepostradatelní, protože oni se velmi často dostávají do situací, kdy si neví rady, kdy potřebují pomoci udělat třeba jen nějakou zdánlivou maličkost, kterou sami jen stěží mohou zvládnout, že potřebují někoho zdravého a schopného. Jednoduše, tak jak člověk potřebuje dvě ruce i dvě nohy, tak potřebuje žít každý s někým a zároveň pro někoho. A i když se hodně rozmohlo žít se svým přítelem pejskem nebo kočičkou, nikdy to nemůže nahradit člověka - skutečného rodinného příslušníka. Myslím, že v tomto máme ještě hodně velkou rezervu proti tomu, co bylo v minulosti.
Moje drahá maminko, děkuji ti proto za to, že jsi mě tak dobře přijala. Buď tu ještě dlouho, protože i já potřebuji cítit, že jsem potřebný a mohu svůj čas věnovat někomu, koho mám moc rád. A pokud jsem někdy nepříjemný, je to především z přemíry tvojí péče, kterou asi nebudu schopen nikdy pochopit. Maminko mám tě moc rád.
